Výlet s postiženými dětmi

Při mé každodenní práci s postiženými dětmi ve speciální škole jsem si uvědomovala, jak je rodič (zejména matky samoživitelky) se svým postiženým dítětem připoután k jednomu místu, jak zná jen cestu z domova do školy, do nemocnice, do lázní. Chtěla jsem, aby také měli možnost poznat krásnou přírodu hor, užít si teplo u moře, vidět krásná města, zažívat radost. Rodiče se však báli, že to sami nezvládnou, že nemůžou jet autobusem se zdravými lidmi, kde seženou bezbariérové ubytování, jak zvládnou jejich nemocné děti pobyt mimo domov bez lékařské péče. Rodiče imobilních dětí se mi svěřovali, že nikdy nebyli na horách, protože to přece s invalidním vozíkem nejde. Byla to pro mě a stejně nadšené kolegyně a přátele výzva.

A tak jsme začali výjezdy na Vysočinu, pokračovali Beskydami, byli ve Vysokých i Nízkých Tatrách. A s každým kilometrem, který jsme ušli a ujeli na vozících po pečlivě vybraných trasách, nám přibývalo kuráže jít dál a stoupat výš. Rodiče se postupně přestali bát, a děti se radovaly, z nových zážitků sdílených s kamarády.Byla radost stoupat v Beskydech na Radhošť a na cestě zpět na Pustevnách dát dětem ochutnat sladké frgály či báječné halušky.

Velmi různý je však přístup běžných lidí k nemocným dětem. Obslužný personál restaurací, hotelů, či řidiči autobusů nám často dávali najevo, že je zdržujeme, že nepatříme např. do běžného linkového autobusu. Místo pomoci s invalidními vozíky jsme byli často jen pozorováni, jestli to zvládneme.

Po návratu z každého takového výletu do hor se mi rodiče svěřovali, jak moc si psychicky odpočli, co pro ně a jejich děti znamenalo zjištění, že mohou také jet a jít tam, kam zdravý člověk. Většina z nich s námi cestuje opakovaně a nemůže si vynachválit cestování ve skupině lidí se stejnými problémy a s oporou v podobě pedagogů, dobrovolníků či zdravotníka.